Noční procházky bývají velmi emotivní a jsou trochu jiné než ty ve dne. Je to z toho důvodu, že v noci vše vypadá jinak. Tajemně. Kouzelně. Jediné, co v noci vidíte jsou světla vycházející jednak z lamp na ulici, jednak také z domů. Tím, jak je tma a lidé ve svých domech svítí vidíte, co tam dělají, jak to u nich vypadá. A není to přímo šmírování, jak si asi teď říkáte. Je to jen vteřinové podívání se, když člověk zrovna prochází. Za tu vteřinu či dvě člověk nahlédne do soukromí cizího člověka, kterého vůbec nezná a v hlavě se objeví otázky, plno otázek. Kdo to je? Jak se momentálně daný člověk má?

Kde pracuje, kdo je jeho rodina, jaká je jeho momentální rodinná situace? Trápí ho něco? Jak probíhala stavba tohoto domu? Je to zděný dům? Jak dlouho to probíhalo, jak asi dům vypadal, když byl nový? Co se v něm změnilo, kdo tam bydlel předtím? Všechny tyhle otázky nám probíhají hlavou a člověk přemýšlí nad tím, jak je zvláštní, že na světě je tolik lidí, kteří mají svůj vlastní příběh. My jsme koncentrováni pouze na své příběhy a na své problémy v rodině a ani nás nenapadne, že každý člověk, kterého někdy potkáme a projdeme kolem něj má vlastně svůj vlastní příběh a je to vlastně šíleně zvláštní pocit.

Když procházíte kolem domu a zahlédnete zrovna místnost, ve které někdo je, je to zvláštní pocit. Začnete se těšit na to, až vy dojdete domů, hlavně pokud je venku ještě zima a sníh, to se vám chce domů ještě víc. Všechno v noci má prostě své kouzlo a při procházení mezi domy máte najednou takový lehký pocit samoty. Ještě když nahlédnete do okna, kde zrovna někdo sedí u stolu a má rodinnou večeři. Napadne vás otázka, proč i vy takto nesedíte se svou rodinou u stolu a neužíváte si rodinné pohody. Procházka v noci je velmi zvláštní a člověk si u ní toho opravdu hodně uvědomí. Uvědomíme si i to, jak jsme vlastně rádi, že se máme kam vrátit po této procházce.